Instantní deprese v podání Kláry Vlasákové

by - srpna 24, 2020

Jméno Kláry Vlasákové je lidem pohybujícím se v literárních kruzích velmi blízké, znají ji jako respektovanou publicistku, dramaturgyni a čtenářku, která knihy fundovaně rozebírá a předkládá nové perspektivy v interpretaci děl současných i minulých. Můžeme ji slýchat v podcastu Liberatura Radia Wave, kde je častým hostem Jonáše Zbořila a Karolíny Demelové. A pokud se řadíte mezi jejich věrné posluchače, věřím, že jste Klářin románový debut Praskliny netrpělivě vyhlíželi - stejně jako já. 

A koule zůstávala stále stejná, ke všemu zcela netečná."

Leitmotivem románu je tři metry široká bílá koule, jež se jednoho dne snese na farskou louku nejmenovaného města v neurčitém státu. Událost rezonuje celým světem jako pomalu nastupující zemětřesení, které v lidech probouzí směsici strachu a očekávání. Neznámý objekt přitahuje pozornost vědců i religionistů, kteří se za účelem zkoumání vydávají na pouť směřující k hrozivému cíli. Konkrétní výsledky však nepřicházejí, moderní věda stagnuje ve slepé uličce a společnost se začíná štěpit na diametrálně odlišné skupiny s jediným společným přesvědčením: „Příchod koule přece musí něco znamenat.

A tak se ocitáme v polámané společnosti (pravděpodobně) blízké budoucnosti, do níž nás krok po kroku zasvěcují jednotliví protagonisté. Oto, zaměstnanec korporátu, jeho děti Oskar a Lidka, partnerka Ema, s kterou má dceru Kristýnu, a nakonec Lara - ta později celé rodině vstoupí do života za sledu zvláštních událostí. Každá z postav má danou, jakousi předem definovanou šablonu osobnosti, již sama neumí prolomit. Hlavní hrdinové se potácejí ve svých osobních neurózách, zcela neschopni vymanit se z linie osudu. Retrospektivní záblesky z let minulých pak odkrývají bolesti a zakořeněná traumata, které čtenáři pomáhají pochopit rozpoložení i rezignaci na čin lidí zobrazených v knize. Přestože časoprostor není blíže specifikován, je zcela jasné, že autorka svým vyprávěním nastavuje zrcadlo současnému světu a směru, jímž se lidstvo ubírá. Bez ostychu zde otevírá i téma globálního oteplování a jeho dopadu na planetu, dílem tak prostupuje dusný vzduch a žár spalující vegetaci. Nedá se před ním ukrýt. Je mocné. Sílící. A lidé dospěli do fáze, kdy není cesty zpět. Někteří začínají chápat přítomnost bílé koule právě jako důsledek klimatické krize, jiní věří, že pokud levitujícímu předmětu přinesou patřičné oběti, dojdou spasení.

Mezi bujícím chaosem vyčnívají děsiví Kazatelé. Ti vidí v příchodu světélkující koule hlubší znamení a šanci na duchovní obrození. Volají po návratu ke kořenům i spiritualitě, od níž se lidské bytosti v průběhu let absolutně odklonily. Kazatelé na první pohled sice působí jako klasická sekta, sama Vlasáková však uvádí, že pejorativní označení sekta ke Kazatelům příliš nesedí. Z mého úhlu pohledu je jejich uskupení jedním z nejsilnějších motivů celého díla, neboť více než dobře ukazuje, jak se západní společnost od duchovního života a návratu do vlastního nitra odvrátila (a rozhodně ne ve prospěch svého zdraví). 

Praskliny jsem dočetla cestou do Maďarska před více než měsícem. Ten den jsem sama sobě dala závazek, že o nich v budoucnu napíšu samostatný text. Avšak poznamenaly mne tak silně, že jsem své hladině rozčeřených emocí musela dát dostatek času k nalezení ztracené rovnováhy. Čtení díla Kláry Vlasákové bylo totiž neskutečné. A vyčerpávající. Praskliny jsou jazykově naprosto výborné, celková atmosféra příběhu je skrz naskrz prosycena kafkovským pochmurnem, jakousi existenciální bezmocí. Znalému čtenáři při otáčení stran vytanou na mysli jména jako Čapek, Orwell, Kafka či Atwoodová a rozhodně není pochyb o tom, že Vlasáková svým debutem vybočila z linie české literatury, jež je nám aktuálně známa. Jan Bělíček v doslovu zmiňuje možnost drobné paralely s posledními dvěma romány české spisovatelky Biancy Bellové, dovolím si s ním však nesouhlasit. Na rozdíl od Jezera či Mony jsou Praskliny mnohem aktuálnější, naléhavější, tísnivější, a co hůř, uvěřitelnější. 

V jednom z dílů Liberatury Klára Vlasáková říká, že původně zamýšlený název pro knihu zněl Lidé pozdního kapitalismu. Ale jelikož již existuje stejnojmenná populární facebooková stránka, rozhodla se jméno nepoužít. Ovšem známé spojení Lidé pozdního kapitalismu, jak se sama nechává slyšet, příběh zcela vystihuje. 

Sledujeme bizarní svět vyhořelých korporátních zaměstnanců, absolutní anonymity, odcizení. Anonymitu samotnou podtrhují především vedlejší postavy, které nemají konkrétní jména, nýbrž pouze označení jako Ředitelka nebo Manažer. Člověk ve svém přepracovaném způsobu života postrádá vyšší smysl, neposouvá se dál, bez antidepresiv není schopen aktivně (později už ani pasivně) fungovat. Roste agrese, šílenství, věčně se čeká na zázrak, který nepřichází. Vše se bortí do sebe, morálka upadá, iracionalita přebíjí racionalitu a vzniká nezřízený chaos. Absurdní dekadence.

Líbí se mi, jakým směrem se současná česká literatura ubírá. Poslední roky jsou vskutku plodné a přibývá knih, které nepostrádají jazykové kvality a zároveň rozebírají podstatná témata. Praskliny bolely, bylo mi z nich těžko, ach, tak existenciálně těžko, většinu času dávaly mé psychice nepopsatelně zabrat a nutily mě zamyslet se nad hodnotami, které denně vytváříme. Jsou knihou, již si v sobě dlouho ponesete a své dojmy z ní budete chtít sdílet s ostatními. Nedají vám spát. Vlasáková tne hluboko a zanechává šrámy na duši. 

Klára Vlasáková: Praskliny. Listen, 2020, 232 s.

You May Also Like

4 milých komentářů

  1. Brilantně napsaná recenze. Vypadá to, že tohle bude tak do 10 let v povinné četbě a pokud to má nádech Orwella, tak je to přesně pro mě. Přidávám na seznam Chci si koupit a děkuji za doporučení.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To já moc děkuji! ❤️ Určitě si ji přečti, kniha je to skvělá, avšak, jak píšu, velmi, velmi tíživá.

      Smazat
  2. Když jsem Barče řekl ať mi v knihkupectví vybere jakoukoliv knížku ke čtení, doporučila mi právě tuhle. Sám bych si něco podobného nikdy nevybral, ale zalíbilo se mi to. Kniha je velmi prijemne literárně zpracovaná a krasne se čte, ale obsah je oproti tomu velmi těžký a hutny. Ze mě udělal po dobu čtení prakticky asocial, protože sem si říkal jak můžou být lidé kolem šťastní zatímco lidé v tomto příběhu jsou zoufale volají o pomoc a ta nepřichází. Téma a osudy lidi jsou ale zajimave a člověk si z toho může spoustu odnést. Každopádně recenze je napsána skvěle a totálně vystihuje celou knížku,proto komu se recenze od Barči líbila ať si knihu koupí a přečte. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kubo, moc děkuji za tak skvělý komentář, krásně jsi to vystihl! Jsem ráda, že sis knihu přečetl a že má tebe zapůsobila stejně, jako zapůsobila na mě. 😊

      Smazat

Vaše zpětná vazba mi pomáhá růst. ♥

Copyright © Barbora Voříšková 2020