Když se letní plány dvou oxfordských studentů nenadále protnou, ani jeden z nich netuší, že se brzy stanou svědky jednoho z nejbolestivějších zvratů v dějinách Československa. Ellie, nespoutaná bohémka, a James, protiklad k Elliině povaze, společně vyrážejí na cestu bez konkrétního cíle – jedou stopem, směrem na jih, v hlavě obrázek slunné Itálie a Řecka. Avšak lidé, kteří jim na divoké pouti vstupují do života, směr jejich kroků stáčejí k zemi zapadlé za železnou oponou, kde pod taktovkou Svobody a Dubčeka probíhá uvolňování režimu a budovaní „socialismu s lidskou tváří“.

V Československu mezitím sleduje politické dění britský diplomat Sam Wareham, propadající kouzlu studentky Lenky Konečkové. Fascinován Lenčinou povahou, zapálením pro věc i naprostou odlišností od žen, s nimiž se dosud setkal, proniká hlouběji do podstaty euforie pražského jara. Přesto nepřestává vnímat Damoklův meč, kterým nad republikou hrozivě mává Sovětský svaz.

A tak paralelně sledujeme dvě dějové linky zasazené v historických kulisách, které k sobě pomalu míří, protínají se, vrcholí a nakonec se opět rozcházejí. Ellie s Jamesem cestou poznávají sebe navzájem, nezávazně spolu spí, kouří trávu, bezstarostně proplouvají Evropou, zatímco na straně druhé mezi Samem a Lenkou rozkvétá vášnivá láska, již má brzy ovlivnit příjezd vojsk Varšavské smlouvy.

Simon Mawer je původem Brit, a tak ve mne hlodala přirozená zvědavost, jak se člověk, který může dějinám naší země pouze z dálky přihlížet, popasuje s ožehavým tématem 68. roku, aby se zavděčil národu, pro nějž je okupace stále citlivou jizvou. Pražské jaro vyšlo loni, přesně 50 let po vpádu, a zaznamenalo lavinu ohlasů.

Mawerova vyprávěcí schopnost je neuvěřitelně strhující – ano, vím, přesně tohle si můžete přečíst o každé druhé knize v každé druhé recenzi, ale když říkám strhující, myslím tím „přečetla-jsem-na-jeden-zátah-200-stránek-strhující“. Z řádků knihy jasně cítíte, že má spisovatel pro srdce Evropy slabost a že v srdci svém pro něj chová speciální místo. Příběh, zdánlivě zaměřený na vývoj vztahů dvou diametrálně odlišných párů, prokládá dějinnými událostmi, které čtenáři neznalému české historie přibližuje, českému čtenáři jimi pak dobře osvěžuje paměť. A přestože, jak sám říká, si některá historická fakta upravil, sama jsem žádné vyložené nesrovnalosti nevnímala. Koneckonců dnes každý poupravuje malé i velké dějiny tak, jak se mu to zrovna hodí. V Mawerově případě ale malá úprava neškodí.

Bouřlivost šedesátých let, studenti v naději, hudba, alkohol i drogy, láska. Žádný večírek však netrvá věčně, ráno vždy přichází bolestivé vystřízlivění. Žaludek na vodě. Střepiny v hlavě. V dnech 68. roku střízlivěla celá země a kocovina bolela dlouhých 21 let. Simon Mawer s překvapivým smyslem pro cit líčí emoce, jež tehdy lidé zakoušeli. Člověk zcela přestane vnímat plynoucí čas a i když ví, že kniha nemůže dosáhnout šťastného konce, díky skvěle prokresleným postavám každou stránku prožívá naplno.

Kdybych mohla autorovi vzkázat jedinou výtku, týkala by se (ne)konce samotného – vadilo mi nedokončení Lenčina a Samova příběhu, a to třeba u takového Murakamiho díla bez daného konce naopak vítám. Tady si ale myslím, že by si tihle dva (i čtenáři) zasloužili víc. 

Simon Mawer: Pražské jaro. Kniha Zlín, 2018, 360 s.