Láska, hudba a tanky. Pražské jaro.
Když se letní plány dvou
oxfordských studentů nenadále protnou, ani jeden z nich netuší, že se brzy
stanou svědky jednoho z nejbolestivějších zvratů v dějinách Československa.
Ellie, nespoutaná bohémka, a James, protiklad k Elliině povaze, společně
vyrážejí na cestu bez konkrétního cíle – jedou stopem, směrem na jih,
v hlavě obrázek slunné Itálie a Řecka. Avšak lidé, kteří jim na divoké
pouti vstupují do života, směr jejich kroků stáčejí k zemi zapadlé za
železnou oponou, kde pod taktovkou Svobody a Dubčeka probíhá uvolňování režimu
a budovaní „socialismu s lidskou tváří“.
V Československu mezitím
sleduje politické dění britský diplomat Sam Wareham, propadající kouzlu
studentky Lenky Konečkové. Fascinován Lenčinou povahou, zapálením pro věc i
naprostou odlišností od žen, s nimiž se dosud setkal, proniká hlouběji do podstaty
euforie pražského jara. Přesto nepřestává vnímat Damoklův meč, kterým nad
republikou hrozivě mává Sovětský svaz.
A tak paralelně sledujeme dvě
dějové linky zasazené v historických kulisách, které k sobě pomalu
míří, protínají se, vrcholí a nakonec se opět rozcházejí. Ellie s Jamesem cestou
poznávají sebe navzájem, nezávazně spolu spí, kouří trávu, bezstarostně proplouvají
Evropou, zatímco na straně druhé mezi Samem a Lenkou rozkvétá vášnivá láska, již
má brzy ovlivnit příjezd vojsk Varšavské smlouvy.
Simon Mawer je původem Brit, a
tak ve mne hlodala přirozená zvědavost, jak se člověk, který může dějinám naší
země pouze z dálky přihlížet, popasuje s ožehavým tématem 68. roku, aby
se zavděčil národu, pro nějž je okupace stále citlivou jizvou. Pražské jaro
vyšlo loni, přesně 50 let po vpádu, a zaznamenalo lavinu ohlasů.
Mawerova vyprávěcí schopnost je
neuvěřitelně strhující – ano, vím, přesně tohle si můžete přečíst o každé druhé
knize v každé druhé recenzi, ale když říkám strhující, myslím tím „přečetla-jsem-na-jeden-zátah-200-stránek-strhující“.
Z řádků knihy jasně cítíte, že má spisovatel pro srdce Evropy slabost a že
v srdci svém pro něj chová speciální místo. Příběh, zdánlivě zaměřený na
vývoj vztahů dvou diametrálně odlišných párů, prokládá dějinnými událostmi,
které čtenáři neznalému české historie přibližuje, českému čtenáři jimi pak
dobře osvěžuje paměť. A přestože, jak
sám říká, si některá historická fakta upravil, sama jsem žádné vyložené
nesrovnalosti nevnímala. Koneckonců dnes každý poupravuje malé i velké dějiny
tak, jak se mu to zrovna hodí. V Mawerově případě ale malá úprava neškodí.
Bouřlivost šedesátých let,
studenti v naději, hudba, alkohol i drogy, láska. Žádný večírek však
netrvá věčně, ráno vždy přichází bolestivé vystřízlivění. Žaludek na vodě. Střepiny
v hlavě. V dnech 68. roku střízlivěla celá země a kocovina bolela dlouhých
21 let. Simon Mawer s překvapivým smyslem pro cit líčí emoce, jež tehdy lidé
zakoušeli. Člověk zcela přestane vnímat plynoucí čas a i když ví, že kniha
nemůže dosáhnout šťastného konce, díky skvěle prokresleným postavám každou stránku prožívá
naplno.
Kdybych mohla autorovi vzkázat
jedinou výtku, týkala by se (ne)konce samotného – vadilo mi nedokončení Lenčina
a Samova příběhu, a to třeba u takového Murakamiho díla bez daného konce naopak
vítám. Tady si ale myslím, že by si tihle dva (i čtenáři) zasloužili víc.
Simon Mawer: Pražské jaro. Kniha Zlín, 2018, 360 s.
0 milých komentářů
Vaše zpětná vazba mi pomáhá růst. ♥