Po zdi stékala kapka

by - března 10, 2019

Už je to nějaký ten pátek ode dne, kdy jsme v hodině češtiny dostali zadání slohové práce, z nějž vznikly následující řádky. Také je to již nějaký ten pátek, ne-li dva i tři, co jsem s vámi sdílela svou radost z kouzla psaní. A tak prokrastinaci nad konzistentním vedením blogu pokořila prokrastinace nad věcmi jinými, tudíž v rámci mnohonásobné prokrastinace vysílám do éteru krátké vyprávění. Jeho psaní jsem si užila, snad se najdou čtenáři, kteří si užijí jeho čtení.

Po zdi stékala kapka.

A v nejtemnějším koutu sklepa si dívka k uším tiskla ledové dlaně. Místnost páchla tlejícím dřevem a bramborami, na něž pomalu usedal poletující prach v rytmu ozvěny dívčina bušícího srdce. Svezla se po stěně k zemi, vydechla a v kapse těžkého kabátu nahmatala svazek fotografií pořízených krátce po složení maturitní zkoušky. To bylo před rokem. Dnes by mohla studovat na vysoké škole, kam ji i úspěšně přijali mezi prvními. Mohla by, kdyby tehdy do Československa nevtrhli němečtí vojáci, neprohlásili republiku protektorátem a nepřišili jí na rukáv křičící žlutou hvězdu.

Ještě nedávno dění na maloměstě plynulo neměnně, člověk by pomalu na nějakou hloupou válku zapomněl. Jen sem tam výlohy místních krámků zdobily čmáranice židovských hvězd a pavučiny v roztříštěných okenních tabulkách. Předevčírem však poklidné letní odpoledne protrhl zvuk motoru, načež na náměstí vyskákali z nablýskaného auta muži v dlouhých kabátech. Tvrdě nelítostný výraz v tváři každého z nich přinášel předzvěst plíživé zkázy, když začali pročesávat i ta nejmenší zákoutí okolních domů.

Vracela se z lesa, hlavu plnou slastných tónů kytary, na níž její milý celé ráno hrál, slunce ji hladilo po tváři, opíjela se radostí. Vklouzla zadní brankou do zahrady a s rukou na klice zaraženě poslouchala otce hartusit. „Host do domu, hůl do ruky!” opakoval. Strach v jeho hlase byl více než zřetelný. Avšak nebyl sám, nakoukla mezerou dovnitř ve chvíli, kdy člen gestapa stiskl spoušť. Svět ztratil barvu. Ale slunce svítilo pořád stejně.

A tak se ocitla ukrytá ve sklepě rodiny svého milého. Schoulená naslouchala hlasům nad hlavou, kroky nervózně přecházely přes místnost sem tam. Spadla sklenička. Sprška nadávek. Prohlížela si fotografii za fotografií, snad aby zahnala vzpomínku na kulku prohnanou otcovou hlavou. „Kde je ta holka?!” zařval někdo německy. Následovaly dva tlumené výstřely. Dusot těžkých bot spěchal po schodech, mužský obrys rozrazil zrezivělé dveře. Sklep zalilo oslnivé světlo, jako by muže obklopovala svatozář. „Lukáši?” zašeptala.

Slunce svítilo pořád stejně.
A po líci stékala slza.


You May Also Like

4 milých komentářů

  1. Tak toto je naozaj veľmi krásne a smutné zároveň. Napísala si to úžasne. ♥

    Blog of Sunflower ♥

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Odpovídám s hodně velkým zpožděním, komentáře se mi nějak nezobrazovaly. Děkuji mnohokrát! ♥

      Smazat
  2. Z toho úplně mrazí! Ale je to napsaný moc krásně.

    OdpovědětSmazat

Vaše zpětná vazba mi pomáhá růst. ♥

Copyright © Barbora Voříšková 2020