Po zdi stékala kapka
Už je to nějaký ten pátek ode dne, kdy jsme v hodině češtiny dostali zadání slohové práce, z nějž vznikly následující řádky. Také je to již nějaký ten pátek, ne-li dva i tři, co jsem s vámi sdílela svou radost z kouzla psaní. A tak prokrastinaci nad konzistentním vedením blogu pokořila prokrastinace nad věcmi jinými, tudíž v rámci mnohonásobné prokrastinace vysílám do éteru krátké vyprávění. Jeho psaní jsem si užila, snad se najdou čtenáři, kteří si užijí jeho čtení.
A
v nejtemnějším koutu sklepa si dívka k uším tiskla ledové
dlaně. Místnost páchla tlejícím dřevem a bramborami, na něž
pomalu usedal poletující prach v rytmu ozvěny dívčina bušícího
srdce. Svezla se po stěně k zemi, vydechla a v kapse těžkého
kabátu nahmatala svazek fotografií pořízených krátce po složení
maturitní zkoušky. To bylo před rokem. Dnes by mohla studovat na
vysoké škole, kam ji i úspěšně přijali mezi prvními. Mohla
by, kdyby tehdy do Československa nevtrhli němečtí vojáci,
neprohlásili republiku protektorátem a nepřišili jí na rukáv
křičící žlutou hvězdu.
Ještě
nedávno dění na maloměstě plynulo neměnně, člověk by pomalu
na nějakou hloupou válku zapomněl. Jen sem tam výlohy místních
krámků zdobily čmáranice židovských hvězd a pavučiny v
roztříštěných okenních tabulkách. Předevčírem však
poklidné letní odpoledne protrhl zvuk motoru, načež na náměstí
vyskákali z nablýskaného auta muži v dlouhých kabátech. Tvrdě
nelítostný výraz v tváři každého z nich přinášel předzvěst
plíživé zkázy, když začali pročesávat i ta nejmenší zákoutí
okolních domů.
Vracela
se z lesa, hlavu plnou slastných tónů kytary, na níž její milý
celé ráno hrál, slunce ji hladilo po tváři, opíjela se radostí.
Vklouzla zadní brankou do zahrady a s rukou na klice zaraženě
poslouchala otce hartusit. „Host do domu, hůl do ruky!”
opakoval. Strach v jeho hlase byl více než zřetelný. Avšak nebyl
sám, nakoukla mezerou dovnitř ve chvíli, kdy člen gestapa stiskl
spoušť. Svět ztratil barvu. Ale slunce svítilo pořád stejně.
A
tak se ocitla ukrytá ve sklepě rodiny svého milého. Schoulená
naslouchala hlasům nad hlavou, kroky nervózně přecházely přes
místnost sem tam. Spadla sklenička. Sprška nadávek. Prohlížela
si fotografii za fotografií, snad aby zahnala vzpomínku na kulku
prohnanou otcovou hlavou. „Kde je ta holka?!” zařval někdo
německy. Následovaly dva tlumené výstřely. Dusot těžkých bot
spěchal po schodech, mužský obrys rozrazil zrezivělé dveře.
Sklep zalilo oslnivé světlo, jako by muže obklopovala svatozář.
„Lukáši?” zašeptala.
Slunce
svítilo pořád stejně.
A
po líci stékala slza.
4 milých komentářů
Tak toto je naozaj veľmi krásne a smutné zároveň. Napísala si to úžasne. ♥
OdpovědětSmazatBlog of Sunflower ♥
Odpovídám s hodně velkým zpožděním, komentáře se mi nějak nezobrazovaly. Děkuji mnohokrát! ♥
SmazatZ toho úplně mrazí! Ale je to napsaný moc krásně.
OdpovědětSmazatDěkuji, moc si toho vážím! ♥
SmazatVaše zpětná vazba mi pomáhá růst. ♥