Nikdo, kromě samotných rodičů autistických dětí, nemá sebemenší potuchy, jak obtížný mají tyto křehké bytosti život. Díky bohu žijeme v době, kdy středověké praktiky prováděné na postižených vymizely, naše společnost "jiné" toleruje, avšak byla by raději, kdyby vůbec neexistovali. Někteří je ignorují, druzí zavrhují, třetí před nimi zavírají oči, další se jim vysmívají. Pokud vymezíme pouze oblast autismu, rozprostřeme před sebe širokou škálu osob, které nejsou ani do puntíku stejné - ba naopak. Ačkoli známe případy soběstačných lidí s poruchou autistického spektra, drtivá většina bohužel nikdy nebude moci fungovat bez pomoci blízké osoby. Mluvím z vlastní zkušenosti, mám třináctiletého autistického bratra.

Hned v úvodu nás přivítají tři poselství v podobě předmluv - první z nich sepsal francouzský filozof českého původu Josef Schovanec, druhou David Mitchell, který společně se svou manželkou vychovává autistického syna, a do třetice všeho dobrého k nám promlouvá samotný Naoki, aby světu alespoň maličko poodkryl záhady neobyčejného vesmíru dětí, jako je on sám.

                           Proč se při rozhovoru nekoukáš lidem do očí? Jsi rád sám?

Život s autistou není pohádka, filmaři divákům rádi vykreslují geniální vědce s touto poruchou, nikdo vás však nepošle podat ruku realitě, jež je, věřte mi, absolutně jiná než na stříbrném plátně. Nemůžete pochopit smysl vodění "toho velkého kluka" za ruku, dokud neokusíte každodenní dávku trpělivosti maminky, na níž náhodní kolemjdoucí beztak koukají skrz prsty, neboť její synek tropí scény nad pitím, které právě vylil. Kope kolem sebe, křičí, pláče, ničí věci. "To si ho ta ženská neumí vychovat? Proč se ten fracek takhle chová?".

"Ta ženská" mu věnuje čtyřiadvaceti hodinovou péči, chvíli sama pro sebe najde zřídkakdy, musí být neuvěřitelně silná, aby zvládala veškeré překážky, jimiž ji život zkouší, dává svému dítěti bezmeznou lásku, snaží se udělat jeho život lepší, neboť on, byť tělesnou schránkou velký, duší však věčným dítětem, je bez andělů, jako je ona, v našem světě zcela ztracen.

"Ten fracek" neposedí, neudrží pozornost, udělá chybu, během chvíle omylem srazí věc z obchodního regálu, vydává zvláštní zvuky, poskakuje, křičí, utíká, má chování sedmiletého dítěte, dostává záchvaty agrese, odmítá spolupracovat, má své rituály, vadí mu specifické činnosti,... Ne proto, že by neměl dostatečnou výchovu, vše vězí v jeho hlavě, jež bohužel funguje jinak, než jak by měla. Nepřisuzujte vinu jemu ani rodičům. Chyba není v nich. Zkuste si s nimi na týden vyměnit role, zkuste vychovávat autistu, jen zakuste takové břímě. Jediný den vám změní názor na život. 

Co stránka, to otázka - celou knihu tvoří jeden velký rozhovor rozdělený dle témat. Naoki Higašida bez obalu líčí svět v tom nejupřímnějším světle autismu, otevírá těžké dveře do zákoutí svých myšlenek a pocitů, potřebuje veřejnosti sdělit, co autistům letí hlavou, vysvětlit, proč nikdy nebudou moci být jako ostatní, avšak dokládá, že stále mají city, nejsou z kamene, potřebují lásku, přestože ji sami častokrát neumí vyjádřit.


Vyhoďte rozsáhlé odborné knihy oknem, sama vím, jak někteří "rádoby odborníci" autistům nerozumí ani porozumět nechtějí. Naokiho A proto skáču vydá za milion specializovaných výtisků, kniha plná emocí a dojemně upřímných odpovědí mnohé objasňuje a zastupuje další úspěšný krok k snazšímu porozumění těchto neobyčejných lidí. Toto zcela unikátní dílo rozhodně nenechá nikoho chladným.

Všem, kteří po boku autistů žijí, všem, kteří mají vůči nim předsudky, všem, kteří nemají snahu pochopit, proč na veřejnosti tropí povyk kvůli (pro nás) malichernostem, všem, kteří je naopak pochopit chtějí, těm, kteří chtějí nahlédnout do jejich mysli. Zkrátka úplně každému v širokém vesmíru. Hledáte emocionálně inspirativní knihu? Zde ji máte.